Novinky

K intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky v tisku

17.10.2019

Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 ze dne 29. 8. 2019 vyjádřil k mezím přiměřené kritiky v tisku. Podle Nejvyššího soudu je kritika jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Obdobně jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní k posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vybočí-li tedy kritika z takto označených mezí, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti člověka.


Uvedené přirozeně platí i v případě, kdy je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí – především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem – přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob.

Na tisku či informačních médiích obecně spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se oblastí veřejného zájmu a současně upozorňovat na případné negativní jevy ohrožující chod společnosti – kritické zhodnocení určité skutečnosti může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů nebo vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. Svoboda projevu vyjevující se mimo jiné na komentářových stránkách periodického tisku ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, v tomto případě právem na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle článku 10 odst. 1 Listiny.

Dojde-li tedy v daném konkrétním případě k intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky, je i zde nutno dát přednost právu na ochranu osobnosti daného člověka, kterému tím vznikla nemajetková újma, před základním politickým právem na informace a jejich šíření.