Novinky

Neplatnost ujednání o jiném způsobu uspokojení zastavené pohledávky

23.01.2020

Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, ze dne 22. 10. 2019 vyjádřil k otázce neplatnosti ujednání o jiném způsobu uspokojení zastavené pohledávky.

Jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy musí být v dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu (srov. NS 21 Cdo 5983/2017).

V nyní projednávané věci jde o posouzení ujednání zástavní smlouvy, které zní: „Kdykoliv poté, co nastane případ porušení smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv povinen, realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365 o. z.“. Jedná se o to, zda uvedené ujednání o způsobu uspokojení zástavního věřitele ze zástavy splňuje výše uvedený požadavek, tedy že (přímé zpeněžení předmětu zástavy) nezávisí pouze na vůli zástavního věřitele a umožňuje splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka.

Z hlediska ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. je zde významné pouze to ujednání, které se vztahuje k dohodě o jiném způsobu uspokojení zastavené pohledávky (než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy), tedy ujednání, že zástavní věřitel je oprávněn realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy přímým prodejem postupem v souladu s § 1365 o. z. Je zřejmé, že konkrétní způsob zpeněžení zástavy sjednán nebyl a nabízí se tak celá řada možností zpeněžení (přímo zástavním věřitelem, formou dražby, aukce, třetí osobou apod.), které jsou dány na výběr zástavnímu věřiteli (srov. slova „na základě vlastního uvážení“ v ujednání zástavní smlouvy). Jinak řečeno, způsob (forma) zpeněžení předmětu zástavy je tak dán na libovůli zástavního věřitele a jeho podmínky přesně stanoveny nejsou; pouhý odkaz na zákonné omezení tak nepostačuje. Závěr odvolacího soudu, že posuzované ujednání v zástavní smlouvě je v rozporu s ustanovením § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. a že je z tohoto důvodu neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je proto správný.

Je-li právní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové právní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je právní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem definován; důvodová zpráva k občanskému zákoníku v obecné rovině veřejný pořádek v poměrech soukromého práva chápe jako jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu článku 9 odst. 2 Ústavy. Jde o soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, které však na rozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu a nikoliv v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Veřejný pořádek – jako kritérium omezující autonomii vůle – se občanský zákoník nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. V obecné rovině tak lze pod pojmem veřejného pořádku chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná.

Případné porušení ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. v zástavní smlouvě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, který není spotřebitelem ani člověkem, jenž je malým nebo středním podnikatelem, nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 588 o. z.; způsobuje proto pouze relativní neplatnost tohoto právního jednání.