Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 88/2025, ze dne 24. 6. 2026 zabýval otázkou bezdůvodného obohacení ze smlouvy zrušené podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv. Podle právního názoru Nejvyššího soudu smlouva od počátku zrušená podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv pro její neuveřejnění v zákonem stanovené lhůtě nezakládá právo na plnění či povinnost plnit, jinými slovy neposkytuje dostatečný právní důvod k plnění. Je-li na základě takové smlouvy přesto plněno, jde o plnění zakládající vznik bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Zrušení smlouvy s účinky ex tunc podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv tedy vyvolává stejné následky, jako by smlouva byla absolutně neplatná, a to bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena ve formě stanovené v § 8 odst. 2 zákona o registru smluv.
Aplikaci § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. nelze omezovat pouze na normy, jejichž účelem je ochrana konkrétní osoby vystupující v pozici obohaceného, nýbrž je namístě jej aplikovat tam, kde by přiznání peněžité náhrady (či její části) popíralo též jiný ochranný účel dané normy zakládající neplatnost smlouvy či její zrušení (příčilo by se mu).
V případě smlouvy zrušené podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv pro její neuveřejnění v zákonem stanovené lhůtě není namístě aplikovat výjimku podle § 2999 odst. 2 části věty za středníkem o. z., která by vylučovala použití ujednané ceny jako východiska pro určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení. Ujednaná výše úplaty totiž není důvodem pro zrušení závazku ze smlouvy; tímto důvodem je neuveřejnění smlouvy.
Představuje-li však úplata za řádně poskytnuté plnění ujednaná ve smlouvě zrušené podle § 7 odst. 1 zákona o registru smluv nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, nevznikne podle § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. právo na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž ujednaná úplata převyšuje cenu dohodnutého plnění odpovídající hospodárnému nakládání s veřejnými prostředky, tj. zpravidla obvyklou cenu dohodnutého plnění.
