Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, ze dne 26. 2. 2026 zabýval otázkou míry zavinění zaměstnanců společně zavázaných k náhradě škody.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu, je-li povinno nahradit škodu více zaměstnanců, hradí každý poměrnou část škody rovněž podle míry svého zavinění. Namítá-li tedy zaměstnanec, po němž je požadována náhrada škody, že se na vzniku škody podílejí i jiní zaměstnanci nebo sám zaměstnavatel, není možný jiný praktický postup než zjišťovat splnění předpokladů povinnosti k náhradě škody i u zaměstnanců, po nichž se náhrada škody nevyžaduje (zda v příčinné souvislosti se vznikem škody rovněž zaviněně porušili svou právní povinnost). „Míra zavinění“ je však kategorie subjektivní, jejíž posouzení závisí na úvaze vycházející ze zjištěných skutkových okolností individuálního případu a na jejich právním posouzení, zda je kupříkladu u někoho dána nedbalostní forma zavinění, zatímco další škůdce porušil své právní povinnosti v eventuálním úmyslu, a do jaké míry je intenzita zavinění jednotlivých škůdců významná pro vznik celkové škody. Pojem „míra zavinění“ ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce zahrnuje kromě samotné otázky zavinění i posouzení, jak významné bylo zaviněné porušení povinností jednotlivých zaměstnanců pro vznik celkové škody.
Míra zavinění jednoho ze zaměstnanců, kteří jsou společně zavázáni k náhradě škody, je tedy dána nejen formou zavinění, ale i tím, do jaké míry se zaviněné porušení povinnosti tohoto zaměstnance podílelo na vzniku celkové škody. Skutečnost, že forma zavinění je u více spoluodpovědných zaměstnanců shodná, proto sama o sobě nestačí k závěru, že jejich míra zavinění je stejná.