Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, ze dne 26. 11. 2025 vyjádřil k otázce náhrady ušlého zisku z podnikání v důsledku krizového opatření.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu nelze odpovědnost státu podle § 36 krizového zákona rozšiřovat na případy majetkových následků omezení práv a uložených povinností krizovým opatřením v případech, kdy zákon tuto náhradu výslovně nepřiznává.
Ustanovení § 36 krizového zákona je nutno primárně vykládat ve vazbě na ustanovení § 35 krizového zákona. Byť striktně jazykový výklad § 36 odst. 1 krizového zákona by svědčil pro důvodnost nároku na náhradu ušlého zisku z podnikání v důsledku krizového opatření, kterým byl ve stanovených časech zakázán maloobchodní prodej, při zohlednění i výkladu systematického, historického a teleologického, včetně hlediska rozumně uvažujícího zákonodárce a vazby na právní úpravu obdobných nároků v rámci celého právního odvětví vymezeného primárně ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky, nelze dojít k jinému závěru než, že ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona sice upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona a mimo rámec náhrad v § 35 upravených. Ustanovení § 36 krizového zákona nelze vykládat tak, že má kompenzovat újmy, které jsou nutným projevem omezení práv fyzických a právnických osob uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády v § 6 krizového zákona, pokud z tohoto zákona přímo nevyplývá opak.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že ušlý zisk z podnikání žalobkyně v důsledku krizového opatření, kterým byl v rozhodné době zakázán maloobchodní prodej, není odškodnitelný podle § 36 krizového zákona, je jeho právní posouzení věci správné.