Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, ze dne 20. 11. 2024 vyjádřil k některým otázkám uzavírání smluv jen odkazem na obchodní podmínky.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky je smlouva dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností); jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi).
Není-li tak uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.
Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany. Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.