Představuje § 161 odst. 3 o. s. ř. universální zákonnou klauzuli, která zmocňuje žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle? Lze se domáhat nahrazení projevu vůle složitele (v daném případě notáře) v případě neoprávněného zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku? Tyto otázky řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.
Tvrzenému neoprávněnému zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá hmotněprávní povinnost věc vydat, nikoli povinnost učinit projev vůle (např. vyslovit souhlas s vydáním věci z notářské úschovy). Pokud by složitelé, kteří složili věc do notářské úschovy, neoprávněně narušovali vlastnické právo žalobce, spočívalo by takové narušování v zadržování věci, nikoli v nevyslovení souhlasu. Vlastník se může domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování věci reivindikační žalobou (§ 1040 o. z.), nikoli žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného směřující k získání věci. Pro uložení povinnosti učinit projev vůle v daném případě neexistuje norma, která by složitelům takové prohlášení ukládala.