Jaké jsou právní důsledky situace, kdy v rámci přijetí rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o podání návrhu podle § 204 z. o. k. (vyloučení společníka ze společnosti soudem) není posuzováno, zda se společník dopustil závažného porušení své povinnosti, a tedy, zda je naplněn důvod pro vyloučení společníka ze společnosti soudem? Zakládá tato skutečnost rozpor usnesení valné hromady se zákonem, pro který by bylo možné vyslovit jeho neplatnost? Kde se nachází těžiště zkoumání, zda je důvod vyloučení společníka ze společnosti naplněn? Právě tyto právní otázky řešil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 27 Cdo 1963/2025, ze dne 19. 11. 2025. Podle právního názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že při přijetí rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o podání návrhu podle § 204 z. o. k. není posuzováno, zda se společník dopustil závažného porušení své povinnosti, a tedy, zda je naplněn důvod pro vyloučení společníka ze společnosti soudem, nezakládá rozpor usnesení valné hromady se zákonem, pro který by bylo možné vyslovit jeho neplatnost. Pro posouzení platnosti usnesení valné hromady to totiž není nikterak významné.
Je tomu tak proto, že valná hromada podle § 190 odst. 2 písm. o) z. o. k. rozhoduje (toliko) o zahájení procesu vyloučení (o podání návrhu na vyloučení společníka k soudu) a otázka, zda je důvod vyloučení naplněn (zda společník skutečně závažným způsobem porušil svou povinnost), bude zásadně zkoumána až v řízení o vyloučení společníka podle § 204 z. o. k.
Výjimku z výše uvedeného by pak mohla představovat situace, kdy by bylo možné již samotné rozhodnutí valné hromady o podání návrhu podle § 204 z. o. k. s ohledem na konkrétní okolnosti případu považovat za šikanózní (zneužívající) výkon práva a posoudit je jako rozporné s dobrými mravy.
