Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 2541/25 zabýval otázkou nároku vlastníka pozemků na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva z důvodu užívání pozemků jako veřejného prostranství v případě, že předchozí vlastník pozemků s jeho veřejným užíváním souhlasil.
Vlastník pozemků se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků jako veřejného prostranství. Soudy uvedly, že předchozí vlastník s výstavbou komunikací musel souhlasit v rámci vybudování stavebního projektu a stěžovatel od něj pozemky již takto zatížené koupil. Vlastník pozemků se poté obrátil na Ústavní soud.
Ústavní soud dnes vyhlášeným nálezem stížnost zamítl a konstatoval, že souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož mu nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Nejedná se totiž o případ nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se rovněž vyjádřil k neodvolatelnosti souhlasu předchozího vlastníka pozemků. Předchozí vlastník pozemků, od kterého je později nabyl stěžovatel, s jejich veřejným užíváním souhlasil. Stěžovatel tak nabyl vlastnické právo k pozemkům, které již bylo takto omezené. Závěr o neodvolatelnosti souhlasu a jeho závaznosti pro právní nástupce přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně vzniku veřejně přístupné účelové komunikace. K nucenému omezení vlastnického práva stěžovatele nedošlo.