Jaká je odpovědnost státu za nadměrný hluk? V jakém rozsahu se uplatní čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? Právě tyto otázky řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I.ÚS 818/24, ze dne 23. 1. 2025.
Podle právního názoru Ústavního soudu má stát pozitivní závazek chránit pokojné užívání domova plynoucí z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Součástí této pozitivní povinnosti jsou také účinné prostředky nápravy zahrnující i právo na náhradu újmy v důsledku zásahu či porušení práva podle čl. 8 Úmluvy. Ačkoliv je na státu, jaký systém ochrany jednotlivců před nadměrným hlukem zvolí, je potřeba, aby nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a aby státem zvolená opatření byla opravdu účinná.
Jestliže státní orgán nezákonně toleruje porušování protihlukové regulace a institut časově omezené výjimky používá k faktické legalizaci protiprávního překračování hlukových limitů, jedná v rozporu se svými pozitivními závazky plynoucími z práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 Úmluvy.
Nebýt nezákonného rozhodnutí krajské hygienické stanice o vydání hlukové výjimky, krajská hygienická stanice i provozovatel zdroje hluku by museli činit opatření k řešení překračování hlukových limitů. Tvrzená újma stěžovatelů spočívající v nadměrném hluku by pak nevznikla (či by byla menší). I kdyby opatření krajské hygienické stanice ke snížení hluku pod limit nevedla, mohla by vzniknout odpovědnost provozovatele zdroje hluku za nedodržení povinností plynoucích z § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví.