Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/23 vyjádřil k otázce tzv. korunových dluhopisů.
Stěžovatelka emitovala tzv. korunové dluhopisy, za něž každý rok vyplácela úroky a které upsal její jediný akcionář, a tyto úroky uplatnila jako daňově uznatelný náklad pro účely výpočtu základu daně z příjmů právnických osob. Správce daně postup stěžovatelky označil za zneužití práva, doměřil jí daň a vyměřil penále. Jádrem sporu bylo, zda správní soudy porušily článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když se ztotožnily se závěrem o zneužití práva a s postupem správce daně.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) stížnost stěžovatelky zamítl.
Podle právního názoru Ústavního soudu restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání. Neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější (princip in dubio mitius). Při dotváření práva u daňových zákonů je z důvodu ochrany oprávněné důvěry v právo třeba dbát zvýšené opatrnosti, ale ani zde dotváření práva není vyloučeno.