Jaký je vztah mezi ustanovením § 2234 o. z. a § 1395 a násl. o. z. při uplatnění zadržovacího práva pronajímatele k movitým věcem? Právě tyto otázky řešil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2397/2024.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky ustanovení § 2234 o. z., jakožto ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě zadržovacího práva obsažené v § 1395 a násl. o. z., konstruuje ve prospěch pronajímatele možnost uplatnit zadržovací právo k movitým věcem, které se nachází na pronajaté věci nebo v ní. Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vůči nájemci. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel.
Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům, neboť pronajímatel by na úhradu své pohledávky vůči dlužníku, která nemá původ v nájemním vztahu, mohl zadržet i věci, které u sebe nemá (pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní) a není povinen je nájemci vydat (viz formulaci § 1395 odst. 1 o. z.). Ve své podstatě by tak mohl obejít obecné podmínky pro výkon zadržovacího práva vymezené § 1395 a násl. o. z., což je důsledek nepřípustný a zákonodárce jistě neměl v úmyslu takového výsledku dosáhnout. Názor, podle něhož pronajímatel může zadržet movitou věc nacházející se na pronajaté věci nebo v ní k zajištění pohledávky vůči nájemci vzniklé toliko z nájemního vztahu k dané věci, ostatně zastává též odborná literatura.
Pronajímateli ovšem nic nebrání, aby za účelem zajištění pohledávky vůči nájemci vyplývající z jiného než nájemního vztahu uplatnil zadržovací právo za podmínek upravených v § 1395 a násl. o. z.