Ústavní soud se v nálezu sp. zn. II.ÚS 3045/23, ze dne 20. 11. 2024, vyjádřil k otázce zřízení služebnosti cesty přes cizí pozemek.
Stěžovatelky se v dané věci před obecnými soudy neúspěšně domáhaly zřízení věcného břemene spočívajícího ve služebnosti cesty přes cizí pozemek. Obecné soudy považovaly danou situaci (nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou) za hrubou nedbalost a následně odmítly zřídit požadovanou služebnost z důvodu, že stěžovatelky de facto požadují pouze pohodlnější přístup (vozidlem), když postačí přístup pěšky.
Podle právního názoru Ústavního soudu nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti bez dalšího. Právo nezbytné cesty upravené v § 1029 občanského zákoníku představuje pravidlo, naplňující ústavní právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Případy, kdy soud podle § 1032 občanského zákoníku nezbytnou cestu nepovolí, jsou výjimkou z tohoto pravidla.
Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jeví nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty. To, co se může v podmínkách jiného státu jevit jako individuální problém, je v podmínkách českých problémem systémovým. Tomuto rozdílu by pak měl odpovídat i rozdílný přístup soudů.
Závěr odvolacího soudu o "pohodlnějším přístupu" je dalším důvodem, proč bylo ústavní stížnosti vyhověno. Kdyby daný lesní pozemek byl přístupný jen pěšky, situaci stěžovatelek by to neřešilo, jelikož podstata věci spočívá v nutnosti obhospodařovat předmětnou nemovitost, a to pomocí dopravního prostředku.
Právní jistoty nedosahuje ani případná možnost dojít na pozemek pěšky, musí to být zaručené právně. Ostatně spory právního předchůdce stěžovatelek a stěžovatelek samotných s vedlejší účastnicí signalizují, že jim to neskýtá ani faktickou jistotu. Při hodnocení spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími právy vlastníků nelze pustit ze zřetele povahu práv, která jim svědčí.
Požadavek na dostupnost pozemku vozidlem je tedy v daném případě přiměřený, z důvodů nutných oprav, dopravy nákladu, věku stěžovatelky atd. Naopak omezení přístupu jen na právo pěší cesty (stezky) je výjimkou, která musí být řádně odůvodněna (srov. koncepci nezbytné cesty podle § 1029 občanského zákoníku).