Focus

Obecně je péče řádného hospodáře zakotvena v § 159 odst. 1 Občanského zákoníku, a to tak, že "kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí".

Péče řádného hospodáře je jedním ze standardů péče, které rozlišuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění ("Občanský zákoník"), vedle např. odborné péče[1] (která oproti péči řádného hospodáře představuje ještě vyšší stupeň péče) či běžné péče[2] (která je naopak v soukromoprávních vztazích v zásadě předpokládána u každého). Pokud se na určité osoby vztahuje příslušný standard péče, musí tato osoba jednat (vykonávat své povinnosti) v souladu s ním; pokud tak nečiní, vystavuje se riziku, že ponese odpovědnost za případně způsobenou škodu.

Péče řádného hospodáře v Občanském zákoníku

Pokud tedy člen voleného orgánu právnické osoby jedná (vykonává své povinnosti) informovaně, pečlivě a loajálně, jedná v souladu s péčí řádného hospodáře. Otázkou však je, kdy lze tyto tři složky považovat za naplněné, tj. jaký rozsah pečlivosti a informovanosti je dostatečný pro naplnění požadavků § 159 odst. 1 Občanského zákoníku a za jakých okolností je jednáno loajálně.

Obecně je péče řádného hospodáře zakotvena v § 159 odst. 1 Občanského zákoníku, a to tak, že "kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí". Z citované definice je patrné, že povinnost jednat s péčí řádného hospodáře se vztahuje na členy volených orgánů právnických osob (tj. zejména na statutární orgány či na dozorčí rady, jsou-li zřízeny), a to při výkonu jejich funkce. Dále ze zákonné definice vyplývají tři základní složky, které standard péče řádného hospodáře tvoří, a sice povinnost jednat (a) informovaně (s potřebnými znalostmi), (b) pečlivě a (c) loajálně. Pokud tedy člen voleného orgánu právnické osoby jedná (vykonává své povinnosti) informovaně, pečlivě a loajálně, jedná v souladu s péčí řádného hospodáře. Otázkou však je, kdy lze tyto tři složky považovat za naplněné, tj. jaký rozsah pečlivosti a informovanosti je dostatečný pro naplnění požadavků § 159 odst. 1 Občanského zákoníku a za jakých okolností je jednáno loajálně.

Výklad složky loajality je z výše uvedeného zřejmě nejvíce přímočarý. Loajální jednání ve smyslu § 159 odst. 1 Občanského zákoníku ve zkratce znamená, že člen voleného orgánu při výkonu své funkce upřednostňuje zájmy právnické osoby před svými vlastními[3], popř. před zájmy svých blízkých osob. Pokud tedy např. člen voleného orgánu právnické osoby odčerpá prostředky této právnické osoby pro své vlastní účely, nebo pokud uzavře za právnickou osobu se svou blízkou osobu smlouvu, která je pro právnickou osobu nevýhodná, či dokonce zcela nepotřebná, jedná vůči právnické osobě s nejvyšší pravděpodobností neloajálně (samozřejmě za předpokladu, že takový postup není např. kompenzován jinou výhodou, která by odpovídala zájmům a účelu právnické osoby). Nutno přitom dodat, že dle zákonné definice musí být ve vztahu k právnické osobě jednáno s loajalitu nezbytnou (tj. nikoli s loajalitou zcela absolutní).

Co se týče složek informovanosti a pečlivosti, je posouzení hranice jejich naplnění o něco obtížnější. Ve vztahu k obchodním korporacím je tato hranice dovozována z tzv. pravidla podnikatelského úsudku, které je zakotveno v § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích, v platném znění ("Zákon o obchodních korporacích") (viz níže). Občanský zákoník ale vlastní vymezení složek pečlivosti a informovanosti neobsahuje; lze proto předpokládat, že východiska Zákona o obchodních korporacích budou do určité míry aplikovatelná i na jednání členů volených orgánů jiných právnických osob[4].

Zákon o obchodních korporacích (stejně jako Občanský zákoník) předpokládá, že bude jednáno s nezbytnou loajalitou. Současně ale oproti Občanskému zákoníku specificky blíže vymezuje složky informovanosti a pečlivosti, a to tak, že tyto složky naplňuje ten, kdo (a) při podnikatelském rozhodování (b) v dobré víře rozumně (c) mohl předpokládat, že (d) jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; uvedené vymezení je mírnější oproti vymezení v Občanském zákoníku.

Konkrétní hranice jednotlivých složek péče řádného hospodáře neustále doplňuje a konkretizuje i soudní judikatura, která v minulosti např. dovodila, že s péčí řádného hospodáře jedná ten, kdo činí právní jednání týkající se obchodní společnosti (právnické osoby) odpovědně a svědomitě tak, jako by pečoval o svůj vlastní majetek[5]. Stejně tak dovodila, že péče řádného hospodáře vůbec nepředpokládá, že člen voleného orgánu právnické osoby bude mít sám veškeré potřebné znalosti; předpokládá ale, že dokáže rozeznat hrozící škodu a přijmout kroky k tomu, aby jí bylo zabráněno[6], popř. rozeznat, ve kterých oblastech je potřeba odborná pomoc, a zajistit spolupráci jiné kvalifikované osoby. Jinými slovy tedy není třeba, aby člen voleného orgánu právnické osoby sám disponoval veškerými potřebnými znalostmi (např. z oblasti práva, daní, účetnictví, stavebnictví apod.), je ale potřeba, aby dokázal rozeznat, kdy je třeba tyto znalosti zajistit externě a řádně je obstarat.

Péče řádného hospodáře v Zákoně o obchodních korporacích

Pro účely obchodních korporací je povinnost péče řádného hospodáře (jak již bylo naznačeno výše) dále upravena v § 51 odst. 1 Zákona o obchodních korporacích, podle kterého "pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou".

Zákon o obchodních korporacích (stejně jako Občanský zákoník) předpokládá, že bude jednáno s nezbytnou loajalitou. Současně ale oproti Občanskému zákoníku specificky blíže vymezuje složky informovanosti a pečlivosti, a to tak, že tyto složky naplňuje ten, kdo (a) při podnikatelském rozhodování (b) v dobré víře rozumně (c) mohl předpokládat, že (d) jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; uvedené vymezení je mírnější oproti vymezení v Občanském zákoníku. Podle Zákona o obchodních korporacích je především při zkoumání složek informovanosti a pečlivosti třeba brát v úvahu aktuální situaci člena voleného orgánu (viz formulace "v dobré víře rozumně" a "mohl předpokládat"); to znamená, že informovanost a pečlivost mají být v rozsahu, ve kterém je lze rozumně vyžadovat s ohledem např. na stav či povolání člena voleného orgánu, s ohledem na podmínky konkrétního případu, na to, v jakém časovém horizontu bylo rozhodnutí přijato, jaké následky by mělo jeho nepřijetí apod.[7] Nadto je podle Zákona o obchodních korporacích třeba, aby posuzované jednání bylo provedeno, dle předpokladů, v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to značí, že příslušné jednání (resp. přijetí příslušného rozhodnutí) nemusí být nutně tím nejlepším zájmem obchodní korporace (tj. mohou zde existovat i jiné alternativní možnosti jednání, a to dokonce i lepší, než je to, které je skutečně učiněno), musí se však jednat o takový zájem obchodní korporace, který bude pro jednající členy volených orgánů obhajitelný. Pro tyto účely je zejména třeba posoudit cíle a účel obchodní korporace, na základě toho určit její zájmy a následně stanovit, zda je zamýšlené jednání ve vztahu k těmto zájmům obhajitelné; pro členy volených orgánů je naplnění tohoto předpokladu nepochybně mnohem snazší, než kdyby měl být naplněn vždy jen ten nejlepší zájem obchodní korporace[8].

Příslušná úprava proto chrání jednající osoby (členy volených orgánů) při přijímání podnikatelských rozhodnutí (zakotvuje pro ně tzv. bezpečný přístav neboli safe harbour).

Nutno však zdůraznit, že uvedené (zmírňující) pravidlo Zákona o obchodních korporacích, tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, se aplikuje zásadně pouze na podnikatelské rozhodování[9]. Je tomu tak proto, že podnikatelské rozhodování s sebou již ze své podstaty nese podnikatelské riziko, kdy přijaté rozhodnutí ani při řádné snaze členů volených orgánů nemusí přinést předpokládané výsledky (či dokonce může přinést výsledky negativní); pokud by měl být podnikatelský neúspěch sankcionován v podobě odpovědnosti z titulu porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, mohlo by to vést k paralýze rozhodovacích procesů, kdy by členové volených orgánů raději žádná podnikatelská rozhodnutí nepřijímali. Příslušná úprava proto chrání jednající osoby (členy volených orgánů) při přijímání podnikatelských rozhodnutí (zakotvuje pro ně tzv. bezpečný přístav neboli safe harbour)[10]. Jinými slovy, členové volených orgánů jsou odpovědní za proces svého rozhodování (tj. za to, zda při přijetí rozhodnutí jednal pečlivě, informovaně a loajálně dle Zákona o obchodních korporacích), nikoli ale za výsledek, který takové rozhodnutí následně přineslo; pokud tedy člen voleného orgánu přijme v souladu s § 51 odst. 1 Zákona o obchodních korporacích určité rozhodnutí, které se následně ukáže být pro obchodní korporaci negativní, svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím (bez dalšího) neporuší.

Přístup k posuzování naplnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve vztahu k obchodním korporacím dále doplňuje i § 52 odst. 1 Zákona o obchodních korporacích, podle kterého "při posouzení, zda člen voleného orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace".

Nutit obchodní společnosti, aby externě (a zpravidla velmi nákladně) nechávaly zpracovat podklady a informace, které si mohou opatřit samostatně (či které nejsou s ohledem na sledované zájmy a povahu obchodní korporace zcela nezbytné), by bylo nejen nadbytečné, ale i krajně neekonomické a vedlo by k přílišnému zatěžování a byrokratizaci rozhodovacích procesů ve společnosti.

Specifika městských servisních společností

Splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (zejména posouzení naplnění složek informovanosti a pečlivosti) je mimo jiné třeba zkoumat i s ohledem na povahu konkrétní obchodní korporace. To dovodil Vrchní soud v Olomouci ("Vrchní soud") ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 8 Cmo 113/2021, ve kterém se zabýval obsahem povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře členů volených orgánů tzv. městských servisních společností (tj. obchodních společností, které byly městem či obcí zřízeny proto, aby plnily především úkoly stanovené městem či obcí, např. plnění odpadového hospodářství, údržbu veřejných prostranství, správu a provoz veřejných sportovišť apod.).

Vrchní soud i v tomto rozhodnutí napřed zdůraznil, že "člen statutárního orgánu nese odpovědnost "za rozhodnutí" (s péčí řádného hospodáře) a nikoliv "za výsledek", a že odpovědnost je třeba posuzovat z pohledu "ex ante" a nikoliv "ex post"", a že je třeba jednání s péčí řádného hospodáře posuzovat vždy "i s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž k přijetí konkrétního rozhodnutí došlo, a které se mohou případ od případu zcela zásadně od sebe odlišovat". V návaznosti na to Vrchní soud dodal, že skutečnost, zda členové voleného orgánu jednali s péčí řádného hospodáře, je třeba posuzovat i podle povahy příslušné obchodní korporace (ostatně, určité obchodní korporace mohou být zřízeny i za jiným účelem, než je jen podnikání).

Uvedený závěr značí, že pokud dojde, na základě určitých podkladů a informací (tj. s určitou mírou informovanosti a pečlivosti), k přijetí určitého rozhodnutí, které se následně ukáže být pro obchodní korporaci ztrátové, je mimo jiné třeba zkoumat, zda může být přijaté rozhodnutí (i bez ohledu na svou ztrátovost) v souladu se zájmy a cíli obchodní korporace; v kontextu (mimo jiné) výsledku tohoto posouzení je pak třeba zkoumat naplnění složek informovanosti a pečlivosti péče řádného hospodáře. Jinými slovy, závěr o tom, zda byly naplněny složky informovanosti a pečlivosti, se může lišit v závislosti na tom, o jakou obchodní korporaci se jedná.

Vrchní soud v posuzované situaci uvedl, že "je vždy nutno soulad jednání statutárních zástupců obchodní korporace s péčí řádného hospodáře posuzovat proporcionálně s ohledem na všechny skutečnosti a okolnosti, za nichž k němu dochází. V této věci si lze dobře představit, že před přijetím rozhodnutí o investici si mohli žalovaní obstarat podrobnější (a snad i validnější) informace […] Východiskem pro posouzení souladu jednání žalovaných s péčí řádného hospodáře je však nezpochybnitelný fakt, že šlo o rozhodnutí vybudovat ve městě XY v režii žalobkyně jako servisní organizace Města XY a z jejích volných finančních prostředků zařízení rozšiřující sortiment služeb nabízeným občanům i návštěvníkům města". Současně Vrchní soud pro vyloučení pochybností dodal, že "jiné (vyšší) nároky by bylo nutno klást například na posuzování rozhodnutí představenstva výrobní společnosti o investici do nového výrobního zařízení, kde ekonomika provozu je striktně prioritní".

Výše citované závěry znamenají, že splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře je třeba zkoumat nejen ve světle reálně zajištěných podkladů a informací, ale také ve světle povahy a účelu konkrétní obchodní korporace (naplnění složek informovanosti a pečlivosti se v závislosti na tom může odlišovat).

Výše citované závěry znamenají, že splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře je třeba zkoumat nejen ve světle reálně zajištěných podkladů a informací, ale také ve světle povahy a účelu konkrétní obchodní korporace (naplnění složek informovanosti a pečlivosti se v závislosti na tom může odlišovat). Pokud např. městská servisní společnost přijímá rozhodnutí za účelem poskytnutí služeb občanům příslušného města, bude požadavek na rozsah a kvalitu zjišťovaných informací a podkladů do jisté míry odlišný od rozhodování např. výrobní obchodní společnosti. Zatímco výrobní obchodní společnost totiž bude před učiněním rozhodnutí např. o nákupu nové provozní linky zřejmě zkoumat potřebu a efektivitu přijetí takového rozhodnutí, analyzovat budoucí provoz, odhadovat vývoj na trhu, odbyt svého produktu apod., městská servisní společnost se bude před přijetím svého rozhodnutí soustředit především na posouzení nákladů na poskytnutí zamýšlené služby, na technickou stránku jejího poskytování (předložení občanům, zajištění případných zaměstnanců) apod. Pokud si přitom městská servisní společnost nezajistí podklady a informace ve stejném rozsahu a detailu, jak by to byla zřejmě učinila výrobní obchodní společnost, neznamená to ještě, že by došlo k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (pokud bude rozsah a detail zajištěných podkladů, tj. vynaložená informovanost a pečlivost, odpovídat, mimo jiné, cílům a účelu obchodní společnosti).

K otázce rozsahu a detailu zajišťovaných informací a podkladů je pro úplnost třeba dodat, že není vyloučeno ani to, aby byly určité informace či podklady zpracovány samotnou obchodní korporací, resp. členy jejích orgánů či jejími zaměstnanci, mají-li k tomu potřebné zkušenosti či kvalifikaci (tj. pokud má např. člen orgánu obchodní korporace ekonomické vzdělání, není důvod, aby informace obchodní korporaci v této oblasti neposkytl právě on sám). V popisovaném případě Vrchní soud shledal, že "si lze dobře představit, že před přijetím rozhodnutí o investici si mohli žalovaní obstarat podrobnější (a snad i validnější) informace, ať již marketingovým průzkumem, nebo posouzením ekonomiky provozu zařízení znaleckým posudkem, tak, jak to posléze učinila žalobkyně, zatímco podle výsledků dokazování žalovaní vycházeli především z ekonomické analýzy zpracované svědkem XY, z podkladů připravených XY a XY a z vlastních empirických poznatků", s tím ale, že klíčovou byla v daném případě skutečnost, že posuzovaná investice měla zajistit poskytování služeb občanům města ze strany městské servisní společnosti. Jinými slovy, v dané situaci byly podklady a informace k rozhodnutí o investici vytvořeny převážně samotnou obchodní korporací a jejími zaměstnanci, s ohledem na sledovaný účel a povahu obchodní korporace však byly tyto podklady (a příslušná úroveň informovanosti a pečlivosti) shledány jako dostatečné.

Pokud např. městská servisní společnost přijímá rozhodnutí za účelem poskytnutí služeb občanům příslušného města, bude požadavek na rozsah a kvalitu zjišťovaných informací a podkladů do jisté míry odlišný od rozhodování např. výrobní obchodní společnosti.

Ostatně, v řadě případů bude takové řešení (tj. zajištění podkladů obchodní korporací) to nejvíce ekonomické a praktické. Pokud bude např. právě městská servisní společnost zvažovat rozšíření sortimentu služeb poskytovaných občanům, bude to evidentně také právě tato společnost, kdo bude schopen poskytnout ty nejvíce potřebné a relevantní podklady (např. dle svých dosavadních dat predikovat náklady na poskytování nové služby, odhadnout zájem občanů o ni apod.). Nutit obchodní společnosti, aby externě (a zpravidla velmi nákladně) nechávaly zpracovat podklady a informace, které si mohou opatřit samostatně (či které nejsou s ohledem na sledované zájmy a povahu obchodní korporace zcela nezbytné), by bylo nejen nadbytečné, ale i krajně neekonomické a vedlo by k přílišnému zatěžování a byrokratizaci rozhodovacích procesů ve společnosti (nehledě na to, že naplnění složek informovanosti a pečlivosti péče řádného hospodáře by se tím pádem stalo závislým na získání co možná největšího "balíku papírů"; lze přitom důvodně pochybovat, že by právě toto bylo cílem zákonodárce a že by se právě toto mělo stát standardem vypovídajícím o naplnění těchto dvou složek péče řádného hospodáře). Jinými slovy, rozsah a detail zajištěných podkladů a informací by měl být optimálně nastaven tak, aby byl ve vztahu ke zvažovanému rozhodnutí obchodní společnosti, jejímu účelu a její povaze potřebný a efektivní, ale současně nikoli zbytečně zatěžující, formalistický či snad dokonce ve vztahu k jednajícím členům volených orgánů šikanózní (tj. pokud je např. záměrem a vůlí města poskytnout občanům nové sportovní služby, je jistě zcela legitimní požadovat, aby městská servisní společnost zkoumala náklady na poskytování takových služeb, nutný zaměstnanecký aparát či způsob nabízení služeb, již méně legitimní je však požadovat, aby tato společnost např. podrobně posuzovala otázky budoucího marketingu nabízené služby apod.).

_____________________________________

[1] Viz § 5 odst. 1 Občanského zákoníku: "Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži."

[2] Viz § 4 odst. 1 Občanského zákoníku: "Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat."

[3] LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 817.

[4] Tamtéž.

[5] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006.

[6] Tamtéž.

[7] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 165-166.

[8] Lze přitom jedině doporučit, aby popis toho, v čem přesně má spočívat onen obhajitelný zájem obchodní korporace, tvořil vždy součást podkladů pro přijetí příslušného rozhodnutí (např. aby byl uveden v důvodové zprávě, je-li zhotovena) či jiné dostupné dokumentace. Jinými slovy, je vhodné již v počátku uvést a objasnit, proč je přijaté rozhodnutí legitimní a odpovídající zájmům obchodní korporace (byť nemusí být nutně to zcela nejlepší).

[9] Podle odborné literatury je rozlišení, co je a co není podnikatelským rozhodnutím, často obtížné; zpravidla podnikatelským rozhodnutím nebude jednání dovnitř korporace, úprava jejího technického fungování apod., naopak podnikatelským rozhodnutím již bude personální politika apod. Současně ale odborná literatura doplňuje, že toto rozlišení nemusí být plně relevantní, protože i podle Občanského zákoníku je člen voleného orgánu právnické osoby odpovědný za řádný průběh svého rozhodování (tj. i jiného než podnikatelského podle Zákona o obchodních korporacích), nikoli za výsledek (k tomu viz níže). Viz ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 167.

[10] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 166.