Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2552/2022, ze dne 29. 9. 2022 posuzoval rozlišení mezi tuzemským a zahraničním rozhodčím nálezem.
Podle Nejvyššího soudu České republiky, pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález nebo nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle § 17 zákona o rozhodčím řízení. Tudíž i v případě rozhodčí doložky uzavřené mezi tuzemskými subjekty, které si zvolí místo řízení v zahraničí, bude nález vydaný v případném rozhodčím řízení zahraničním rozhodčím nálezem.
Samotná skutečnost, že by byl v případě neexistence rozhodčí doložky předmětný spor posouzen tuzemským soudem meritorně jinak, nepředstavuje v posuzované věci překážku uznání rozhodčího nálezu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Podle ustálené rozhodovací praxe je totiž rozpor s veřejným pořádkem shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat. Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu, k čemuž v případě předmětného rozhodčího nálezu nedošlo.