Městský soud v Praze: Pokud byl některý z kandidátů členem zastupitelstva městské části či Zastupitelstva hlavního města Prahy již v předchozím volebním období, pak již tato skutečnost (sama o sobě) je zcela dostačující pro závěr, že daný kandidát má úzký vztah k městské části, resp. k hlavnímu městu Praze

V nedávných dnech Městský soud v Praze rozhodoval o žalobách týkajících se neplatnosti zvolení konkrétních osob (kandidátů) do zastupitelstev městských částí hlavního města Prahy či případně do Zastupitelstva hlavního města Prahy. Podstatou některých žalob bylo tvrzení navrhovatelů o údajné neplatnosti volby konkrétních osob, a to z důvodu, že daná osoba má vedle trvalého pobytu hlášeného v dané městské části (v rámci voleb do zastupitelstva dané městské části) či v územním obvodu hlavního města Prahy (v rámci volby do Zastupitelstva hlavního města Prahy) ještě jiný (faktický) pobyt, např. mimo městskou část nebo zcela mimo územní obvod hlavního města Prahy. 

Městský soud v Praze ve všech dostupných rozhodnutích odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 59/10, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „bez ohledu na obecnou rovinu evidenční povahy přihlášení se k trvalému pobytu je dle názoru Ústavního soudu, a to zejména s přihlédnutím k závěrům uvedeným v nálezu ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 9/94 třeba pečlivě zkoumat s ohledem na závažnost dopadu i skutečnost, zda toto přihlášení nebylo zcela účelovým jednáním ve vztahu ke vzniku aktivního volebního práva porušujícím smysl a účel ustanovení § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), tedy jednáním obcházejícím zákon o evidenci obyvatel i zákon o volbách do zastupitelstev obcí.“

Dále Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že „trvalý pobyt v obci, jako ústavní a zákonná podmínka výkonu aktivního i pasivního volebního práva pro volby do zastupitelstev obcí není v právní úpravě ustanovena samoúčelně. Sleduje totiž legitimní cíl, aby orgány samosprávy obce měli právo volit jen obyvatelé obce, tj. ti, kteří v obci trvale žijí a tedy tvoří (relativně) trvalou součást územního společenství osob, které si prostřednictvím voleb do zastupitelstev obcí volí své zástupce za účelem svěření podstatného rozsahu svého práva na výkon obecní samosprávy po dobu čtyř následujících let. Tento závěr podporuje i ústavní vymezení územně samosprávných celků jako územních společenství občanů, která mají právo na samosprávu, v čl. 100 odst. 1 Ústavy. Citované ustanovení Ústavy tedy nepředpokládá ochranu práva podílet se na správě obecních záležitostí u těch, kdo se skutečným životem obce nemají objektivně nic společného.“

Městský soud v Praze dovozuje, že z uvedeného závěru Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že v případě voleb do zastupitelstev obcí (zastupitelstev městských částí hlavního města Prahy, resp. Zastupitelstva hlavního města Prahy) je podstatná i fakticita pobytu jednotlivých voličů v dané konkrétní obci (městské části hlavního města Prahy, resp. v územním obvodu hlavního města Prahy) a jejich účast na životě této obce (městské části hlavního města Prahy, resp. hlavního města Prahy). Zde Městský soud v Praze zdůraznil, že k charakteru trvalého pobytu Ústavní soud ve výše citovaném nálezu odkázal na svůj nález ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, ve kterém je uvedeno, že v případě trvalého pobytu se jedná „o faktické vyjádření trvalého pobytu a tedy o trvalý pobyt nikoli ve smyslu evidenčním – přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě – ale ve smyslu faktickém. Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem zdržovat se trvale.“ Pojem trvalého bydliště ve smyslu zákona o volbách do zastupitelstev obcí tak má nejen formální, ale i materiální aspekt. Formálním aspektem je ohlášení trvalého bydliště v evidenci obyvatel. Naproti tomu materiální aspekt, který je z hlediska zákona o volbách do zastupitelstev obcí rozhodující, představuje existenci faktického pouta mezi obcí a jejím občanem. Ve valné většině případů již samo formální přihlášení se k trvalému pobytu na území obce zakládá naplnění aspektu materiálního, neboť tím občan zároveň dává najevo své rozhodnutí v obci žít a příslušet do společenství jejích občanů, bez ohledu na to, jaká pohnutka ho k tomuto kroku vedla (vlastnictví nemovitosti na území obce, sňatek s občanem obce, změna zaměstnání apod.). I ze strany obce je přihlášení se k trvalému pobytu na jejím území žádoucí, neboť může ovlivnit výši prostředků přidělovaných obci ze státního rozpočtu [§ 4 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní)]. Nemusí tomu tak ale být vždy a pak záleží na posouzení okolností případu, zda taková osoba má k obci dostatečné pouto a náleží do společenství jejích občanů, anebo zda lze učinit závěr, že ohlášení trvalého pobytu bylo učiněno pouze s cílem založit této osobě aktivní a pasivní hlasovací právo a ovlivnit tak výsledky voleb.

Městský soud v Praze uvádí, že současně je třeba si uvědomit, že při posuzování volebního pochybení vedoucího k zneplatnění voleb nebo zneplatnění volby kandidáta je třeba brát na zřetel základní zásadu přezkumu voleb, a to, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. V tomto kontextu již Ústavní soud opakovaně uvedl, že „pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení z toho plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. […] Řízení je tedy založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy), jak již v jiné souvislosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 57/10 - 2, Krupka, bod 33).

Městský soud v Praze rovněž zmínil, že fakticita pobytu v rámci jednotlivých městských částí je právě v hlavním městě kritériem, které je třeba posuzovat s jistou mírou opatrnosti, neboť hranice jednotlivých městských částí jsou mnohdy stěží rozpoznatelné a není racionální po kandidátech požadovat, aby veškeré své aktivity soustředili pouze v té městské části, kde mají trvalý pobyt. Pokud by měl být kandidát diskvalifikován z možnosti být volen v zastupitelstvu městské části, ke které má reálný faktický vztah pouze tím, že pobývá na území jiné městské části, ke které má rovněž „nějaké“ pouto (rodinné či sociální), považuje to Městský soud v Praze za nepřiměřené omezení pasivního volebního práva, neboť by tím byla omezována svoboda pohybu a pobytu. Městský soud v Praze uvádí, že si je vědom, že svoboda pohybu a pobytu (právo se kdekoliv usadit a žít tam) v sobě nezahrnuje jen právo být hlášen k trvalému pobytu v místě dle svého výběru a účastnit se zde komunálních voleb. Právo účastnit se zde komunálních voleb v sobě vedle trvalého pobytu ve formálním smyslu zahrnuje i onen materiální korektiv, tj. určitý vztah k dané městské části, ať už vlastnický, rodinný, sociální či pracovní, v níž je kandidát přihlášen k trvalému pobytu. Obecně lze pak dovodit, že pokud má kandidát ve vlastnictví např. více bytových jednotek v rámci různých městských částí hlavního města Prahy, přičemž v jedné z nich má evidován trvalý pobyt a zároveň se v rámci této městské části zdržuje, ať již z důvodů pracovních, sociálních či jiných, avšak zároveň pobývá v některé ze svých nemovitostí v jiné městské části, nelze a priori dospět k závěru o nesplnění podmínky (formální i materiální) trvalého pobytu dle § 5 odst. 1 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, ale je nutno posoudit konkrétní okolnosti každého z kandidátů.

Městský soud v Praze rovněž konstatoval, že pokud byl některý z kandidátů členem zastupitelstva městské části či Zastupitelstva hlavního města Prahy již v předchozím volebním období, pak již tato skutečnost (sama o sobě) je zcela dostačující pro závěr, že daný kandidát má úzký vztah k této městské části, resp. k hlavnímu městu Praze. Nadto u kandidátů může vztah k městské části, resp. k hlavnímu městu Praze, být dán i tím, že jsou členy např. školské rady, pomáhají organizovat humanitární pomoc pro uprchlíky či vykonávají funkce v rámci obchodních korporací.

Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze všechny podané návrhy se skutkově obdobným základem zamítl a uvedl, že navrhovatelé by museli prokázat, že přihlášení se k pobytu bylo zcela účelovým jednáním ve vztahu ke vzniku aktivního volebního práva, tedy jednáním obcházejícím zákon o evidenci obyvatel i zákon o volbách do zastupitelstev obcí. Jinými slovy, ohlášení trvalého pobytu bylo učiněno pouze s cílem založit osobě aktivní a pasivní hlasovací právo a ovlivnit tak výsledky voleb.