Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019 věnoval možnosti přezkumu smluvního úroku sjednaného mezi nebankovní společností poskytující úvěry a podnikající fyzickou osobou. Výše úrokové sazby v posuzované věci patnáctkrát převyšovala běžnou úrokovou sazbu. Možnost přezkumu smluvního úroku Nejvyšší soud posuzoval především ve vztahu k § 1797 občanského zákoníku, podle kterého se podnikatel (při uzavření smlouvy v souvislosti s podnikáním) nemůže domáhat neplatnosti smlouvy na základě právní úpravy lichvy (§ 1796 občanského zákoníku).

Podle názoru Nejvyššího soudu se na vztah mezi podnikateli sice neuplatní právní úprava lichvy, stále ale musí být aplikovány ostatní zákonné korektivy, a to zejména zachování principů dobrých mravů, jejichž porušení může mít za následek absolutní neplatnost právního jednání. Takový zásah soudu (rozhodnutí o absolutní neplatnosti právního jednání) je vzhledem ke smluvní volnosti nutné ale považovat za mimořádný a musí být odůvodněn okolnostmi konkrétního případu. V souvislosti s obdobnými smluvními vztahy mezi podnikateli by mělo podle Nejvyššího soudu být vždy zkoumáno, zda (i) se nejedná o spotřebitelský vztah (tedy jestli podnikající fyzická osoba nevystupuje mimo rámec své podnikatelské činnosti) nebo (ii) nelze aplikovat právní úprava ochrany slabší smluvní strany podle § 433 občanského zákoníku a v důsledku právní úprava adhezních smluv (zejména § 1800 odst. 2 občanského zákoníku).

Ustanovení § 1797 občanského zákoníku tak nezbavuje podnikatele ochrany podle § 433 občanského zákoníku, a pokud jsou naplněny znaky zneužití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (např. právě sjednáním vysoké úrokové sazby), právní jednání podnikatelů může stále být přezkoumáno a shledáno neplatným.