Nejvyšší soud České republiky opětovně potvrdil nezbytnost rozlišování mezi podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního jednání, a podmínkou, kterou si účastníci právního jednání sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti)

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3027/2020, ze dne 17. 6. 2021, opětovně potvrdil nezbytnost rozlišování mezi podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního jednání, a podmínkou, kterou si účastníci právního jednání sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti).

V projednávané věci se žalovaný zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna účastníků výlučně pečovat žalobkyně. Podle Nejvyššího soudu není takové ujednání podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu (v nové terminologii právního jednání) ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011). Požaduje-li žalobkyně plnění za období, kdy syn nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu.

Již v minulosti v poměrech obč. zák. Nejvyšší soud potvrdil, že podle § 36 odst. 1 obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky, přičemž k podmínce nemožné, na kterou byl vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle § 36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou a podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá a je pro ně nejistá.

Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou až jejím splněním. Do jejího splnění, nesplnění či zmaření existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon (který je jinak platný, a závazný a perfektní, a tedy splňuje zákonem stanovené či účastníky smluvené předpoklady svého vzniku, avšak není ještě účinný), nabude vůbec právní účinky. Jakmile se podmínka splní, právní úkon nabude účinnosti, a to od okamžiku splnění podmínky (ex nunc), ledaže bylo stanoveno účastníky úkonu něco jiného. Tehdy je teprve naplněna vůle zamyšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky má za následek, že právní úkon, který dosud nenabyl účinnosti, této účinnosti již nenabude ani v budoucnu.

Podmínku podle § 36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je však třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti), např. pro vznik práva na zálohové platby ceny díla, resp. povinnosti je hradit.