Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, ze dne 27. 10. 2021 vyjádřil k použití nařízení Brusel I bis pro určení místní příslušnosti soudu ve věcech odpovědnosti z bezdůvodného obohacení.

V posuzovaném případě přenášela žalovaná lucemburská společnost bez licence prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky. Kolektivní správce autorských práv podal na žalovanou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a to u soudu, v jehož obvodu se nacházel P.O. Box žalované. Žalovaná po právní moci soudního rozhodnutí podala dovolání, ve kterém zpochybňovala posouzení místní příslušnosti ze strany soudů prvního a druhého stupně. Žalovaná argumentovala, že v občanském soudním řádu není stanovena speciální místní příslušnost pro řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení (s relevancí ke skutečnosti, že žalovaná je zahraničním subjektem) a příslušný soud by tak měl určit v souladu s § 11 odst. 3 občanského soudního řádu Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud konstatoval, že pro určení místa soudu pro řešení kvazi-deliktní odpovědnosti s mezinárodním prvkem (odpovědnosti za bezdůvodné obohacení) se použije nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (známé též jako Brusel I bis), konkrétně jeho článek 7 odst. 2. Nejvyšší soud dále uvedl, že nařízení Brusel I bis se použije nejen k určení, že jsou příslušné soudy konkrétního státu, ale i k samotnému určení místní příslušnosti konkrétního soudu. Článek 7 odst. 2. nařízení Brusel I bis mimo jiné uvádí, že ve věci kvazideliktní odpovědnosti může být podána žaloba u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci došlo ke vzniku škodné události na území celé České republiky, vzhledem k celoplošnému pokrytí signálu. Žalobce si tak podle své úvahy mohl zvolit soud, u kterého žalobu podá (pokud zachová jeho věcnou příslušnost).