Nejvyšší soud: Pokud došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy až poté, co kupující již tentýž majetek převedl na třetí osobu, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mít vliv na věcněprávní vztah nabyvatele, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku v době, kdy převodce byl ještě jeho vlastníkem.

Nejvyšší soud České republiky se v usnesení sp. zn. 27 Cdo 485/2023, ze dne 20. 9. 2023 zabýval otázkou ochrany dobré víry třetích osob při odstoupení od smlouvy.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky se ustálené judikatorní závěry Ústavního a Nejvyššího soudu ohledně ochrany dobré víry třetích osob (dalších nabyvatelů), byť přijaté za účinnosti občanského zákoníku 1964 (ve znění účinném do 31. 12. 2013),  přiměřeně uplatní i v poměrech právní úpravy postavení třetích osob při odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1. 2014, obsažené v § 2005 odst. 1 větě druhé o. z. I ta je totiž (oproti § 48 odst. 2 obč. zák. výslovně) na principu ochrany dobré víry založena.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se dále podává, že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany.

Pro poměry právnických osob je pak pro závěr o dobré víře právnické osoby relevantní dobrá víra osob, které utvářejí její vůli, tedy zásadně jejího statutárního orgánu.

Obecně lze shrnout, že pokud došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy až poté, co kupující již tentýž majetek převedl na třetí osobu, je třeba vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem.

Jelikož se dobrá víra podle § 7 o. z. presumuje, odvolací soud pochybil, pokud vyloučil existenci dobré víry dovolatelky v oprávnění CRC akcie společnosti převést pouhým odkazem na argumentaci soudu prvního stupně založenou na 100% propojení dovolatelky a CRC, které „vylučuje ochranu … ve smyslu ust. § 2005 odst. 1 věty druhé o. z.“. Soud prvního stupně přitom – bez bližší argumentace – odkázal na úpravu jednání ve shodě obsaženou v § 78 z. o. k. a na úpravu osob blízkých obsaženou v § 22 o. z. Takový názor však neodpovídá právní úpravě ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nelze totiž souhlasit s názorem, podle něhož by majetkové propojení právnických osob nebo skutečnost, že se může jednat o osoby blízké ve smyslu § 22 o. z., byly – samy o sobě – způsobilé vyloučit dobrou víru jednající osoby.

Lze dodat, že ani příbuzenský vztah mezi statutárními orgány právnických osob (CRC a dovolatelky) není sám o sobě dostatečný pro vyloučení dobré víry.