Nejvyšší soud: Posouzení spravedlivosti důvodu ukončení jednání o uzavření smlouvy, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy by pak měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2535/2021, ze dne 12. 10. 2022 vymezil rozdíl mezi aplikací § 1728 a § 1729 o. z. pro případ možnosti vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy a dále stanovil vymezení pojmu spravedlivý důvod pro ukončení kontraktačního jednání, resp. pojmu ukončení jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu.

Podle Nejvyššího soudu možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy, upravuje občanský zákoník v § 1728 a § 1729 o. z. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou v obou ustanoveních rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, přičemž je nerozhodné, do jaké fáze se předsmluvní jednání dostala.

Podle Nejvyššího soudu vychází právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu (§ 1729 o. z.) z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod. Jestliže tedy strany vedou jednání poctivě a s úmyslem smlouvu uzavřít, pak může kterákoli strana bez dalšího svobodně jednání ukončit, to však jen do chvíle, kdy se druhé straně začne uzavření smlouvy jevit jako vysoce pravděpodobné. Poté lze bez následků ve smyslu § 1729 odst. 2 o. z. ukončit smluvní jednání jen ze spravedlivého důvodu.

Podle Nejvyššího soudu, co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Případná odpovědnost za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má však být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by pak měla být podle Nejvyššího soudu posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.