Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1248/2021 ze dne 26. 10. 2021 vyjádřil k počátku promlčecí doby nároku vlastníka pozemku, u něhož došlo k omezení podmínkami stanoveného ochranného pásma vodního zdroje.
V posuzovaném případě došlo ke sporu žalobců jako vlastníků pozemků, které byly zařazeny do prvního a druhého ochranného pásma vodního zdroje, a žalovaného, který byl oprávněn vodní zdroj využívat. První ochranné pásmo zásadně omezovalo využití pozemků ze strany žalobců. Druhé ochranné pásmo pak podstatně ztěžovalo využití zbytku pozemků a způsobovalo též snížení jejich hodnoty.
Žalobci požadovali kompenzaci podle § 30 odst. 11 vodního zákona jako náhradu za prokázané omezení možnosti své pozemky využívat. Zároveň požadovali náhradu z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, protože k pozemkům v prvním ochranném pásmu neměli vůbec přístup (žalobce si je oplotil).
Soudy prvního a druhého stupně shodně konstatovaly, že o bezdůvodné obohacení se v tomto případě nemůže jednat, protože existuje jiné (speciální) ustanovení vodního zákona, které reguluje problematiku náhrady za omezení způsobeného tím, že došlo ke stanovení ochranného pásma vodního zdroje.
Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně odlišně posoudil otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba (lhůta) nároku na kompenzaci podle vodního zákona. Konstatoval, že promlčecí doba počíná běžet od doby (lhůta) stanovení ochranného pásma a pokud toto ochranné pásmo bylo stanoveno historicky, tak od 6. 3. 1998, kdy byla možnost kompenzace poprvé umožněna novelou vodního zákona. V posuzovaném případě se nárok žalobců promlčel již 7. 3. 2001, v tehdejší tříleté promlčecí době.
Nejvyšší soud se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu.