Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 přijatém dne 9. 12. 2020 ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia vyjádřil k otázce povahy odpovědnosti vlastníka komunikace při její správě a údržbě, zejména k možné kumulaci více typů odpovědnosti. Hodnotil přitom situaci, kdy si dovolatelka zlomila kotník při chůzi po namrzlém chodníku, a to i přesto, že chodník byl jeho vlastníkem udržován.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda může být založena odpovědnost vlastníka komunikace za újmu pouze podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ("ZPK") (kdy je vlastník komunikace objektivně – s možností využití liberačních důvodů – odpovědný za škodu způsobenou závadami ve schůdnosti), nebo zda může být založena i jeho obecná (subjektivní) odpovědnost ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ("OZ").
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úpravu OZ skutečně lze aplikovat, a to v případech, kdy nebude dána odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle ZPK. Jinými slovy, vlastník komunikace je objektivně odpovědný za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti (čímž je myšlen takový nedostatek, který se stavu zbytku komunikace vymyká a pro chodce představuje nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy); tím ale není vyloučena případná obecná subjektivní odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení jeho právní povinnosti podle OZ. Pokud tedy při užívání komunikace dojde ke vzniku újmy a ukáže se, že se nejedná o újmu způsobenou závadou ve schůdnosti (podle ZPK), je možné dále zkoumat, zda se nejedná o škodu způsobenou porušením povinností vlastníka komunikace (podle OZ).
Díky tomuto pojetí (kdy jsou kombinovány oba typy odpovědnosti, objektivní i subjektivní) lze postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti, tak i situace, kdy chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj sice byla předvídatelná, ale která vznikla v důsledku porušení povinnosti vlastníka komunikace. Míra předvídavosti je přitom odvozena od celkového stavu komunikace, kterou je každý chodec povinen vyhodnotit; nelze ji však ztotožňovat s úvahou, zda si chodec újmu do určité míry nezpůsobil sám. Podle Nejvyššího soudu je při hodnocení závady ve schůdnosti podle ZPK potřeba posuzovat, "jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka, orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti"; oproti tomu z hlediska možného spoluzavinění je možno hodnotit "již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení „závada ve schůdnosti“".
V kontextu posuzovaného případu tak Nejvyšší soud uzavřel, že pokud byla po dnech mrazu a sněžení krom chodníku namrzlá celá ulice a i v místě pádu dovolatelky byly viditelné zmrazky, nejedná se o závadu ve schůdnosti podle ZPK (a není tedy založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace). Proto bylo třeba posoudit, zda se nemůže jednat o obecnou odpovědnost založenou zaviněným porušením právní povinnosti vlastníka komunikace (např. povinnost pečovat o komunikaci tak, aby po ní byl umožněn bezpečný pohyb chodců). Jelikož ale vlastník komunikace v daném místě prováděl pravidelně zimní údržbu, nelze dovodit ani tento typ odpovědnosti.