Nejvyšší soud České republiky (”Nejvyšší soud”) se ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 vyjádřil k podstatě a výkladu obsahu tzv. soudního smíru. Ten je po procesní stránce zakotven především v § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (”o. s. ř.”), ve kterém se, mimo jiné, uvádí: ”Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. […] Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. […] Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku.” Soudní smír je tedy jedním z možných způsobů ukončení občanského soudního řízení; vzhledem k tomu, že dohodu (právní jednání stran), která soudní smír obsahuje, schvaluje soud, stává se soudní smír po svém schválení pravomocným a vykonatelným titulem (stejně jako rozsudek). Oproti např. prostému zpětvzetí žaloby se tedy jedná o jistější výsledek pro účastníky řízení (nejenže je totiž soudní smír vykonatelný, ale také zakládá překážku věci rozhodnuté, tj. účastníci si mohou být jisti, že – i bez ohledu na běh promlčecích lhůt – nedojde k novému zahájení řízení ohledně téže věci).
Nejvyšší soud k podstatě soudního smíru zdůraznil, že ”soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata)”. Jinými slovy, soudní smír nelze (vzhledem k jeho povaze) učinit jednostranně, účastníci řízení se na něm musejí dohodnout (učinit o něm právní jednání, dohodu); nadto je třeba soudní smír posuzovat ve dvou rovinách, a to v rovině procesněprávní (zejména ve smyslu § 99 o. s. ř., tj. ve smyslu naplnění předpokladů stanovených procesními předpisy pro jeho schválení apod.), a rovněž v rovině hmotněprávní (a to ve smyslu právních předpisů, které upravují náležitosti konkrétní dohody, která – budoucí – soudní smír obsahuje, resp. ve které je obsažen; v současné době typicky půjde o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (”o. z.”)). Nejvyšší soud konkrétně k hmotněprávní rovině soudního smíru uvedl, že ”hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání, privativní novace, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu”. Jinými slovy, pokud mezi sebou účastníci řízení uzavřou ohledně předmětu řízení dohodu obsahující např. narovnání, může být tato dohoda následně předložena soudu ke schválení v podobě soudního smíru.
Otázkou ale je, jak vykládat obsah schváleného soudního smíru, zda podle pravidel o. s. ř., nebo podle pravidel o. z. (či jiného hmotněprávního předpisu, který upravuje dohodu účastníků řízení). Nejvyšší soud v této věci uvedl, že ”zatímco v procesní rovině je při výkladu soudního smíru třeba vyjít z pravidel, která jsou rozhodující pro zjišťování obsahu procesního úkonu, tj. z teorie projevu, při řešení hmotněprávních otázek je naopak třeba použít pravidla pro výklad právních úkonů (právních jednání)”. Jinými slovy, procesní aspekty soudního smíru (např. posouzení oprávněnosti podání návrhu na schválení soudního smíru, naplnění podmínek § 99 o. s. ř. apod.) je třeba posuzovat podle procesních právních předpisů; to značí, že nelze vycházet např. z pravidel výkladu právních jednání obsažených v o. z. jako hmotněprávním předpisu (a např. zkoumat, jaká byla skutečná vůle osoby, která procesní úkon v soudním řízení učinila). Oproti tomu hmotněprávní aspekty soudního smíru (např. obsah dohody obsahující soudní smír) je třeba posuzovat podle hmotněprávních předpisů; to značí, že je ve smyslu o. z. třeba zkoumat obsah projevené vůle stran dohody (tj. co strany uzavřením dohody zamýšlely, jaký význam jednotlivým částem dohody přikládají apod.). Pokud je tedy např. posuzováno (jako v případě výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu), zda na základě schváleného soudního smíru původnímu účastníkovi řízení zaniklo, či nezaniklo právo na smluvní pokutu, jedná se o posouzení hmotněprávní otázky (obsahu dohody tvořící soudní smír, výklad projevené vůle stran), a je proto třeba se řídit výkladovými ustanoveními příslušného hmotněprávního předpisu.