Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1001/2021 ze dne 23. 3. 2022 posuzoval přípustnost sjednání právních domněnek a fikcí ve smlouvě.
V posuzovaném případě šlo o spor dvou obchodních korporací o zaplacení finanční částky na základě smlouvy o dílo. V této smlouvě o dílo byla stanovena následující právní fikce: "nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané."
Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud nejprve odkázal na předchozí judikaturu, ze které plynulo, že sjednávání fikcí a nevyvratitelných domněnek je v zásadě vyloučeno. Nejvyšší soud dříve vyslovil názor, že stanovení domněnek a fikcí je výsada zákona. Argumentoval, že v oblasti procesního práva neplatí princip, že "co není zakázáno, to je dovoleno", a tedy že modifikace důkazního břemene by měla být možná jen v případě, pokud by to občanský soudní řád připouštěl.
Nejvyšší soud konstatoval, že v režimu (nového) občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., nejsou slovní spojení "považuje se za", "má se za", "platí, že" automaticky považována za neplatná. Dále uvedl, že užití těchto slovních spojení vyjadřujících právní domněnky a fikce je možné v případě, že to dispozitivnost právní úpravy a základní principy občanského práva budou umožňovat.
Nejvyšší soud k tomu dodává: "Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele nebo slabší strany podnikatele."
Používání právních domněnek a fikcí ve smlouvách tak není v zásadě zakázáno, musí se však v konkrétních případech, mimo jiné, zkoumat, zda jejich užití není v rozporu s dobrými mravy nebo není v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí provedl stručné srovnání s praxí ve Francii, Nizozemku a Německu, kdy konstatoval, že každém z těchto států je sjednávání domněnek a fikcí do jisté míry připuštěno.