Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 100/2019, ze dne 22. 9. 2021 vyjádřil k požadavku na vymezení „určité doby“ v zástavní smlouvě ve smyslu § 1311 odst. 2 o. z.

Nejvyšší soud konstatoval, že ustálené závěry soudní praxe týkající se vymezení pojmu „určitá doba“ pro účely ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 423/2006) jsou plně použitelné i při výkladu a aplikaci ustanovení § 1311 odst. 2 o. z.

Z ustálených závěrů soudní praxe (použitelných i při výkladu a aplikaci ustanovení § 1311 odst. 2 o. z.) vyplývá, že jsou-li zástavní smlouvou zajišťovány pohledávky určitého druhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu, je požadavek ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák., aby šlo o pohledávky, které mají vznikat v „určité době“, naplněn jen tehdy, je-li v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, nýbrž i konec této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná. Vymezení doby jako „určité“ přitom nepřekáží, není-li její konec stanoven uplynutím určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou, avšak objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy příslušné období skončí. Požadavek vymezení „určité doby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lze typově naplnit například tím, že se tak bude dít po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, z nichž vznikají pohledávky určitého druhu.