Nejvyšší soud: Zákonné předkupní právo upravené v ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. nevzniká k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje zákonné předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě

Jaké musí být splněny předpoklady, aby předkupní právo upravené v ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. nevzniklo k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, ale pouze k oddělené části? Musí oddělená část pozemku kopírovat půdorys stavby nebo může zahrnovat i širší část, tj. přiměřené rozšíření plochy pozemku pro funkční využití stavby? Právě těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023.

Ustanovení § 3056 o. z. upravuje zákonné předkupní právo vlastníka pozemku a vlastníka stavby, která není součástí pozemku.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky nevzniká zákonné předkupní právo upravené v ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. podle § 3056 odst. 2 o. z. k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje zákonné předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Jde o to, aby jenom z titulu předkupního práva neměl vlastník stavby nárok na nabytí vlastnického práva k pozemku, který svou rozlohou zjevně překračuje potřebu vlastníka stavby z hlediska jejího užívání či požívání.

V případě aplikace § 3056 odst. 2 o. z. má vzniknout mezi stavbou a pozemkem funkční celek, který umožní jejich rozumné využití a současně zachová vlastnické právo k části pozemku jeho dosavadnímu vlastníkovi. V zásadě půjde o to, že oddělená část pozemku nemusí kopírovat půdorys stavby, ale může zahrnovat i širší část, tj. přiměřené rozšíření pro funkční využití stavby. Předkupní právo sice omezuje vlastníka pozemku, nicméně v těchto případech není namístě zcela restriktivní přístup, protože jde o zúžení předkupního práva k celku. Na druhé straně však stojí korektiv spočívající v tom, že vymezení oddělitelné části pozemku nesmí podstatně ztížit užívání a požívání pozemku se stavbou.

Při úvaze o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku, bude třeba vycházet především z charakteru a povahy stavby, způsobu jejího řádného využití, požadavku na zajištění přístupu ke stavbě, požadavku na údržbu stavby a hospodaření s ní, ekonomického využití apod. Byť to přímo z textu zákona nevyplývá, měl by soud přihlédnout také k tomu, aby po oddělení zbylá část nepředstavovala pro vlastníka pozemku znehodnocenou část vlastnictví. Jiná bude úvaha soudu o funkční vazbě stavby a pozemku u rodinného domu, rekreační chaty, průmyslového areálu apod.

Smyslem předkupního práva je dosažení tzv. superficiální zásady, proto je třeba zvažovat tento cíl na straně jedné a zásah do práva vlastníka pozemku na straně druhé. Jde o to zachovat poměr mezi oběma chráněnými zájmy řešením, které bude splňovat parametry rozumného uspořádání právních poměrů mezi účastníky.

Předpoklady pro posouzení rozsahu předkupního práva upravené v § 3056 odst. 2 o. z. představují obecné nároky na uplatnění předkupního práva. Soud při rozhodování o předkupním právu, resp. jeho rozsahu, není vázán žalobou potud, v jakém konkrétním rozsahu se bude žalobce domáhat realizace předkupního práva k části pozemku, neboť jde o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Půjde tedy o rozhodnutí odvíjející se od individuální situace, jež bude záležet na úvaze soudu, kterou bude možné v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená.

Požadavku zjevné přiměřenosti pak musí odpovídat úvaha o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku způsobem, aby stavba a pozemkem tvořily funkční celek, který umožní jejich rozumné využití. Úvaha bude vždy vycházet z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Každý případ může být jedinečný, a aby soud přijal rozhodnutí, které lze považovat za „spravedlivé“, musí vždy přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem. Současně ale musí společně se zvažováním cíle, jímž je dosažení superficiální zásady na straně jedné, vždy zvážit i zásah do práv vlastníka pozemku na straně druhé a zachovat tak poměr mezi oběma chráněnými zájmy. Rozhodnutí ve věci tak bude v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.