Nejvyšší soud: Žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu

Nejvyšší soud České republiky ("Nejvyšší soud") se v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2878/2023, ze dne 12. 10. 2023 vyjádřil k otázce obsahu kvalifikovaného vyjádření žalovaného ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř.

Reagoval-li v nyní projednávané věci žalovaný (prostřednictvím zvoleného zástupce) na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženou v elektronickém platebním rozkazu ve stanovené lhůtě odporem a následně v soudem stanovené (třicetidenní) lhůtě od uplynutí lhůty k podání odporu se – byť stručně – vyjádřil k podané žalobě v tom směru, že „nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu ani co do výše“ a že „popírá, že by obdržel jakékoliv plnění od žalobkyně“, nelze toto jeho podání považovat toliko za pouhé vyjádření nesouhlasu se žalobou, nýbrž v něm lze shledat (alespoň v základních obrysech) vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Žalovaný svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Tak se stalo i v posuzované věci, v níž žalobkyně opírá uplatněný nárok o tvrzení, že žalovanému uhradila náhradu nákladů řízení přiznanou soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno, kdy lze poukázat i na závěry rozhodovací praxe, podle níž jedním ze znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, respektive § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je i to, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl; tvrdí-li tedy žalovaný v reakci na žalobní tvrzení, že od žalobkyně žádné plnění neobdržel (prospěch nezískal), nelze i proto jeho obranu kvalifikovat jako zcela nedostatečnou.

Vyjádření žalovaného je tak třeba hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže vedle nesouhlasu s podanou žalobu (v ní uplatněným nárokem, který žalovaný neuznává) obsahuje i vylíčení skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu (že od žalobkyně neobdržel žádné plnění, jež může být pro posouzení věci rozhodující). Za této procesní situace bylo by nepřiměřené uzavřít, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.