Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1852/19 vyjádřil k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu). Podle Ústavního soudu pouhé odkazy na literaturu či usnesení Ústavního soudu jsou v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nedostatečné. Podústavní předpisy závazně interpretují primárně obecné soudy, které za užití tradičních metod interpretace právních textů vyslovují a odůvodňují určité právní závěry. Názory vyslovené v odborné literatuře mohou sloužit toliko jako posílení takto formulovaných a odůvodněných závěrů. Odkazem na usnesení Ústavního soudu pak obecné soudy mohou v zásadě jen poukázat na to, že předložený výklad není dle názoru Ústavního soudu protiústavní. Usnesení Ústavního soudu však obvykle nic neříká o tom, zda je určitý výklad zákona věcně správný.
Ústavní soud si je vědom, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, což se promítá i v odlišných ústavněprávních nárocích na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Nelze zejména očekávat, že Nejvyšší soud bude v dovolacím řízení opakovaně podrobovat již vyřešené právní otázky detailnímu přezkumu. Ovšem za situace, kdy je v dovolání vznesena právní otázka, která doposud Nejvyšším soudem řádně vyřešena nebyla, a kdy dovolatelovy námitky nebyly vypořádány již nalézacím či odvolacím soudem, vede absence vlastní právní argumentace v rozhodnutí Nejvyššího soudu k porušení práva dovolatele na soudní ochranu.