Nejvyšší soud České republiky se v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3189/2019, ze dne 29. 4. 2021 vyjádřil k otázce příslušnosti českých soudů ve věci nároku žalobce (spotřebitele, který v České republice zakoupil automobil vyrobený žalovanou) ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nekalosoutěžním jednáním VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT ("VW AG") v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi.

Podle Nejvyššího soudu jsou české soudy podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušné rozhodnout ve vztahu k žalované VW AG.

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam bylo vozidlo vyrobeno a tímto softwarem vybaveno; místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Nemajetková újma se však projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované. České soudy jsou proto mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k VW AG podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu "u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události". Místem škodné události přitom podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky.