Dává v dnešní době (jakoukoli) logiku požadovat ve smlouvách o dílo mezi městy (jako zadavateli) a architekty garanci dodržení plánovaných investičních nákladů stavby?

Lze najít rozumný kompromis, aby požadavky na dodržení plánovaných investičních nákladů stavby byly (v nějakém rozsahu) ve smlouvě o dílo zachovány, avšak v míře, která představuje pro architekty rozumné riziko, které lze podstoupit?

Jaká jsou typická omezení ve smlouvách o dílo ve vztahu k výrobkům, materiálům, prvkům, řešením, postupům nebo technologiím?

Kde je hranice mezi požadavkem na zachování tvůrčí volnosti architekta a ekonomickými požadavky a rozpočtovými omezeními města jako investora?

Právě těmito otázkami jsme se zabývali v příspěvku "Transakční praxe: Architekt versus město 1 (Garance dodržení plánovaných investičních nákladů stavby)" v rámci sekce FOCUS, který vydáváme rovněž jako samostatnou publikaci.

Nastavení soukromí

Soubory cookie používáme, abychom mohli přizpůsobit obsah konkrétním uživatelům a analyzovat návštěvnost našeho webu. Kliknutím na možnost „Povolit vše“ s tím souhlasíte. Předvolby můžete spravovat tlačítkem Nastavení soukromí. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat. Informace o cookies