Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozhodnutí ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2386/2019 zabýval právní otázkou, zda poslanecká indemnita zakotvená článku 27 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, vylučuje pravomoc soudu rozhodovat v občanském soudním řízení o návrhu poslance na ochranu jeho osobnosti.
Žalobce se v dané věci domáhal uveřejnění omluvy za nepravdivý výrok žalovaného proneseného na půdě Poslanecké sněmovny, kterým bylo neoprávněně zasaženo do dobrého jména (cti) žalobce. Projev žalovaného vůči žalobci se v posuzovaném případě obsahově nijak nedotýkal projednávaného programu a navíc se neomezoval jen na Poslaneckou sněmovnu, ale byl přenášen a vysílán veřejnoprávní televizí.
Soud prvního stupně i odvolací soud v dané věci rozhodly o zastavení řízení a postoupení věci ve prospěch mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny s odůvodněním, že posouzení závažnosti výroků poslance na půdě Poslanecké sněmovny a způsobilosti těchto výroků zasáhnout do osobnostních práv jiného poslance nespadá do pravomoci soudu.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozhodnutí se závěry soudů obou stupňů neztotožnil s tím, že „absence jakéhokoli omezení ve vztahu k soukromoprávním nárokům, které mohou být v souvislosti s výkonem poslaneckého mandátu založeny, je tedy zřejmá z celé systematiky úpravy indemnity v čl. 27 Ústavy. První odstavec zcela vylučuje odpovědnost poslanců a senátorů za způsob hlasování, druhý odstavec zakotvuje vynětí z trestní odpovědnosti poslanců a senátorů za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně a Senátu a třetí odstavec jejich vynětí z přestupkové odpovědnosti“ a dospěl k závěru, že projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě Poslanecké sněmovny může vyvolat následky nejen disciplinární, ale při zásahu do osobnostních práv může vyvolat také následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se odstranění nebo upuštění od neoprávněného zásahu, případně poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.