Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I.ÚS 3150/21, ze dne 19. 7. 2022 vyjádřil k přípustnosti a rozsahu podrobení ústavněprávnímu přezkumu předběžných opatření vydávaných obecnými soudy. Podle Ústavního soudu předběžným opatřením není do práv a povinností účastníků řízení zasahováno konečným způsobem a z toho důvodu lze tato rozhodnutí podrobit ústavněprávnímu přezkumu toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. V souzené věci bylo předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)] vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyjádřil názor, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.
Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.
S ohledem na rekapitulaci provedenou shora došel Ústavní soud k závěru, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad, jelikož v případě stěžovatelky šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit a vedlejší účastnice návrh na nařízení předběžného opatření soudu podala. Napadená rozhodnutí byla rovněž vydána příslušnými orgány (soudy). Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, resp. Vrchního soudu v Olomouci, bylo projevem svévole či zda v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, došlo k flagrantnímu porušení zásad ovládajících právo na soudní ochranu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se obecné soudy zabývaly všemi shora uvedenými nezbytnými otázkami. Zejména vrchní soud se velmi pečlivě věnoval i otázce přiměřenosti (bod 60), a to zejména ohledně ústavně zaručeného práva podnikat. Závěry soudů lze považovat za odůvodněné a prosté libovůle.