Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „Nejvyšší soud“) se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023 zcela zásadně odklonil od dosavadní rozhodovací praxe týkající se moderace smluvní pokuty, která vycházela ze závěrů soudní judikatury přijatých v dobách účinnosti obchodního zákoníku.
Tyto nové závěry Nejvyššího soudu dosažené v uvedeném rozsudku shrnuje následující právní věta: „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.“
Jinými slovy, soud by podle závěrů Nejvyššího soudu neměl nadále zkoumat přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě (jako tomu bylo dosud), ale přiměřenost výše již přímo konkrétní pohledávky na zaplacení smluvní pokuty (tj. pohledávky vzniklé tím, že ze strany dlužníka došlo k porušení povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena).
Podle Nejvyššího soudu by měl soud při posuzování této přiměřenosti (tj. pro účely případné moderace smluvní pokuty podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“)) postupovat v následujících fázích (krocích). V prvním kroku by měl soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. OZ nejprve zjistit, jakou funkci měla stranami sjednaná smluvní pokuta plnit. Poté by se měl zabývat konkrétními okolnostmi s přihlédnutím k takto zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel by přitom měl vzít na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž by měl zohlednit nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností by měl soud následně zodpovědět otázku, zda je tedy výše smluvní pokuty přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Pokud přitom soud dospěje v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě však soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Aplikace těchto závěrů přitom znamená výrazný odklon od dosavadní praxe, kdy v rámci posuzování přiměřenosti smluvní pokuty byly posuzovány zejména okolnosti jejího sjednání, zvláště pak sjednaná výše, popř. způsob jejího určení; okolnosti nastalé až dodatečně neměly mít na přiměřenost již dříve ujednané smluvní pokuty vliv. Nově by však měl být posuzován již přímo konkrétní nárok věřitele na zaplacení smluvní pokuty (tj. konkrétní pohledávka), a to včetně relevantních okolností, které nastaly třeba až po sjednání smluvní pokuty (tj. i přímo v souvislosti s porušením smluvní povinnosti, která byla smluvní pokutou utvrzena). Důsledky těchto nových závěrů budou bezpochyby předmětem dalších zkoumání (např. z hlediska konkrétních okolností, které tedy mohou zapříčinit snížení smluvní pokuty apod.), v každém případě však lze tyto závěry Nejvyššího soudu považovat za přelomové.