Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1238/2020 ze dne 27. 10. 2020 vyjádřil k otázce okamžiku vzniku vodovodu či kanalizace jako samostatné věci v právním smyslu.

Nejvyšší soud nesdílí právní názor, že stavbu vodovodu a kanalizace lze za „věc“, předmět vlastnického práva, „považovat až v době, kdy je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr“, resp. se stává předmětem vlastnického práva jako podzemní stavba v době, kdy byla dokončena. Naproti tomu Nejvyšší soud souhlasí se závěrem, že takovou stavbu lze považovat za věc od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována; je tomu tak ostatně již proto, že bez individualizace by nemohla být předmětem smlouvy, smlouva by nebyla určitá.

Individualizace vodovodu a kanalizace v právním jednání je – bez ohledu na stavební dokončenost – možná především pomocí geometrického plánu, resp. popisem stavby a uvedením parcel, na kterých leží. Rozhodný je její stav v době převodu; není tedy nutné, aby celý budoucí rozsah a průběh stavby bylo již v terénu vidět. Ostatně předmětem převodu vlastnického práva je věc existující, nikoliv její část, která má v budoucnu vzniknout (přirůst ke stavbě).

Jestliže je stavba vodovodu či kanalizace v rozhodnutí soudu popsána odkazem na jinou listinu (geometrický plán apod.), je třeba ji učinit nedílnou součástí rozhodnutí. Pokud je taková stavba výjimečně individualizována odkazem na obsah správních rozhodnutí, z jejichž obsahu musí být i třetím osobám zjevné, kudy vede, nezbude, než i písemná vyhotovení těchto správních aktů učinit nedílnou součástí rozhodnutí, ke kterému budou též připojeny.

Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.

Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku (např. provedené zemní práce), a zda položené prvky nejsou jen samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů.

V pochybnostech o tom, zda předmětem smlouvy mezi účastníky byla již stavba jako samostatná věc či nikoliv, je třeba vyjít ze zásady, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. K tomu je třeba přihlédnout tam, kde existuje objektivní nejistota o tom, zda stavba byla v určité době samostatným předmětem vlastnického práva.