Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020 platí, že k tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Pro posouzení nároků uplatněných v projednávané věci je významné, zda pronesené výroky byly natolik konkrétní, aby byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, totiž zda byly natolik určité, aby bylo možné rozpoznat, že směřují vůči žalobci. Aby totiž výrok mohl zasáhnout do osobnosti člověka, nemusí kritizovanou osobu jmenovitě označovat. To je logické s ohledem na to, že vedle jména je každý jedinec nositelem dalších vlastností a znaků, které ho odlišují od jiných osob a na základě kterých je identifikovatelný. Může se jednat například o jeho specifické vzhledové vlastnosti, ale i o jeho pracovní zařazení nebo jeho profesní činnost, která může být natolik jedinečná, že už jen díky ní je osoba nezaměnitelná s jinou. Vedle povahy této činnosti může důležitou roli při identifikaci hrát místo, ve kterém je činnost vykonávána. Stačí tedy zásadně vymezit úzký okruh, do kterého dotčená osoba spadá, a není třeba, aby takto byla označena jediná konkrétní osoba – v úvahu připadá například kolektivní orgán právnické osoby. Každý z takto označené skupiny pak má právo domáhat se ochrany před neoprávněným zásahem.