Nejvyšší soud České republiky se ve svém rozhodnutí ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019 zabýval právní otázkou, za jakých podmínek se zakládá nárok z titulu ochrany osobnosti v důsledku jednání orgánu činného v trestním řízení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Žalobce se domáhal uveřejnění omluvy za způsobený zásah do jeho osobnostních práv v důsledku nesprávného poučení policejním orgánem v trestním řízení. Okresní soud pro Plzeň – město i Krajský soud v Plzni v dané věci rozhodly o zamítnutí žaloby s odůvodněním, že poučení učiněné žalovanou (zaměstnankyní policie) v rámci trestního řízení bylo sice nesprávné, ale nejedná se o exces, který by zakládal nárok žalobce z titulu ochrany osobnosti.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí se závěry soudů obou stupňů ztotožnil a konstatoval, že pokud neoprávněný zásah do osobnosti člověka učinil některý ze subjektů uvedených v  § 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) při výkonu veřejné moci, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, za předpokladu, že se tak stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Nejvyšší soud dále poukázal na to, že za případnou újmu by žalovaná odpovídala pouze tehdy, pokud by její jednání bylo natolik vadné, že by jej nešlo vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci (tzv. exces). Jako příklad excesivního jednání byla uvedena činnost, kterou škůdce sleduje výlučně uspokojení svých zájmů, případně zájmů třetích osob, které nesouvisejí s jeho úkoly. Takové jednání nebylo v řízení prokázáno, a žalovaná proto nebyla v posuzovaném případě pasivně legitimována.