Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, ze dne 30. 8. 2021 vyjádřil k právní povaze peněz složených na bankovním účtu (depozita) a k problematice zákonného nároku z odpovědnosti za škodu způsobnou bankou.

V posuzovaném případě se majitel bankovního účtu (žalobce) stal obětí podvodu. Ze svého bankovního účtu totiž na základě fiktivní faktury provedl platbu na jiný bankovní účet, ze kterého byly obratem peníze odeslány do země třetího světa a staly se tak nedohledatelnými. Žalobce se následně obrátil na banku (a posléze na soud), u níž byl veden bankovní účet, na který původně odeslal své prostředky, a to s požadavkem na náhradu škody ve výši částky, o kterou žalobce podvodným jednáním přišel. Žalobce tak žádal náhradu škody po bance příjemce platby (nikoli po své bance).

Žalobce dovozoval, že banka porušila svou povinnost podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML zákon), protože zřídila bankovní účet klientovi (třetí osobě) přesto, že jí tento klient předložil nevěrohodné dokumenty. Tato skutečnost poté umožnila, aby žalobce na tento účet na základě podvrženého e-mailu s fiktivní fakturou převedl peníze.

Nejvyšší soud konstatoval (v souladu se svou dřívější judikaturou), že peníze složené na bankovním účtu (depozita) jsou svým charakterem právem obligačním, nikoli věcným. Depozita tak představují pouze pohledávku majitele bankovního účtu vůči bance a nejsou předmětem (silnější) věcněprávní ochrany, nýbrž pouze ochrany v rámci obligačního práva.

Uvedená skutečnost se poté projevuje v možnosti aplikace první věty § 2910 občanského zákoníku, která bez dalšího přiznává právo na náhradu škody vůči škůdci, který poruší zákonnou povinnost a zasáhne tak absolutní právo poškozeného. Vzhledem k tomu, že práva z bankovního účtu (depozit) nejsou považována za práva absolutní, není možné v posuzovaném případě uplatnit první větu § 2910 občanského zákoníku. Nárok žalobce tak Nejvyšší soud z uvedeného důvodu neshledal.

Nejvyšší soud se však nezabýval otázkou, zda je AML zákon (eventuálně zákon o bankách) ve vztahu k žalobci tzv. ochrannou normou, protože tato otázka nebyla předmětem dovolacího přezkumu. Zodpovězení této otázky v budoucnu může být relevantní pro možnost aplikace druhé věty § 2910 občanského zákoníku, na základě které lze chránit i jiná než absolutní práva (tedy i případná práva z bankovního účtu). Nejvyšší soud se dále nezabýval otázkou spoluviny žalobce na nastalé situaci, kterou obecné soudy v konkrétním případě posoudily jako 30 %.

Zodpovězení výše uvedených otázek pak bude relevantní pro určení (i) jestli a (ii) do jaké míry odpovídají banky třetí osobě za to, že byla zneužita v rámci podvodných schémat, pokud neučinily nezbytné prověření svých klientů podle AML zákona.