Ústavní soud České republiky ("Ústavní soud") vyhověl svým nálezem sp. zn. III. ÚS 356/22, ze dne 7. 6. 2022 ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť usnesením Vrchního soudu v Olomouci ("Vrchní soud") a Krajského soudu v Brně ("Krajský soud") bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud připustil výrokem I. svého usnesení změnu návrhu ve smyslu návrhu vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, kterým navrhovala změnu návrhu na nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka i vedlejší účastnice podaly odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud, který napadené výroky II., III. a IV. usnesení Krajského soudu potvrdil (odvolání proti výroku I. podáno nebylo a podle poučení soudu ani podáno být nemohlo).
Ústavní soud se věnoval odvolacímu přezkumu rozhodnutí o připuštění změny návrhu (tj. výroku I.). Ústavní soud provedl rekapitulaci předchozího řízení, uvedl, že Krajský soud připustil změnu návrhu na nařízení předběžného opatření (výrok I.) s poučením stěžovatelky, že proti tomuto výroku není odvolání přípustné. Stěžovatelka následně ve svém odvolání nenapadla z důvodu poučení tento výrok, ale v odvolání namítla, že připuštění změny návrhu na vydání předběžného opatření bylo v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění ("OSŘ"). Vrchní soud obdobně jako Krajský soud potvrdil, že odvolání proti výroku I. není možné. Vrchní soud se námitkami stěžovatelky nezabýval (neboť rozhodnutí Krajského sodu co do části, kterou byla připuštěna změna návrhu na nařízení předběžného opatření, již nabyla právní moci).
Podle Ústavního soudu v předchozích řízeních nebylo respektováno stanovisko pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, ze dne 15. 11. 2016), podle kterého je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Ústavní soud konstatoval, že takový závěr by měl být aplikovatelný i na rozhodnutí o předběžném opatření (ač se nejedná o rozhodnutí ve věci samé).
Ústavní soud připustil, že závěry Krajského soudu a Vrchního soudu by mohly být správné pouze, pokud by bylo o změně návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodováno samostatným procesním usnesením.
V této věci bylo tedy proti výroku I. přípustné odvolání, v rámci kterého by mohla být plně přezkoumána otázka připuštění změny návrhu. Ač byla stěžovatelka zastoupena advokátem, který měl vědět, že mohl být nedostatek poučení zhojen ve smyslu § 204 OSŘ, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nelze klást k tíži stěžovatelky pochybení soudů při poučení o opravném prostředku.
Obecné soudy tímto porušily stěžovatelky právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces. Ústavní soud uložil Krajskému soudu, aby ve věci rozhodl znovu, zejména aby poučil stěžovatelku o možnosti podat odvolání rovněž proti výroku I., a Vrchnímu soudu, aby v případě odvolacího řízení proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření v plném rozsahu přezkoumal také část rozhodnutí o připuštění změny žaloby.