Ústavní soud České republiky se v nálezu ze dne 18. ledna. 2021 sp. zn. III. ÚS 2049/21 věnoval otázce, zdali existuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků, které mají povahu veřejného prostranství, a zdali uplatnění takového nároku není v rozporu s dobrými mravy.
V dané věci právní předchůdkyně stěžovatelky nabyla pozemky, na kterých se nacházejí pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň etc., ve veřejné dražbě. Stěžovatelka žalobou požadovala po obci vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků.
Soud prvního stupně nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně obce za užívání pozemků, uznal, avšak tento nárok ji nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že nedává dobrý smysl, aby samosprávný celek hradil soukromému vlastníku za užívání jeho nemovité věci, jež je veřejným statkem. Podle soudu prvního stupně koupě těchto pozemků právní předchůdkyní stěžovatelky představovala jednání rozporné s dobrými mravy. Krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil povinnost obci zaplatit stěžovatelce požadovanou náhradu za užívání pozemků. Na podkladě dovolání obce Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu, jelikož by i podle něj mohlo být uvažováno o nemravném nabytí pozemků právní předchůdkyní stěžovatelky, a věc mu vrátil. Krajský soud, vázán názorem Nejvyššího soudu, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil, aby doplnil dokazování o konkrétní skutkové okolnosti jednání stran před i po vydražení pozemků.
Soud prvního stupně (po doplnění dokazování) žalobu stěžovatelky zamítl, podle něj právní předchůdkyně stěžovatelky z důvodu vidiny snadného zisku nabyla ve veřejné dražbě pozemky do vlastnictví. Obec podle zjištění soudu první stupně nijak nepochybila, aktivně se o pozemky zajímala, avšak pozemky nemohla ve veřejné dražbě získat sama, jelikož cena za m2 byla vyšší než limitní cena schválená radou a zastupitelstvem obce, kterou by obec byla schopná nabídnout. Stěžovatelka se proti rozhodnutí následně odvolala i dovolala, ale neúspěšně.
Ústavní stížnost stěžovatelky byla shledána Ústavním soudem jako důvodná. V úvodu Ústavní soud nejprve odkázal na závěry konstantní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Podle této konstantní judikatury má vlastník právo v případě zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva (v podobě užívání jeho pozemku jako veřejného prostranství) na náhradu.
Ústavní soud uvedl, že ”pokud je omezeno vlastnické právo v zájmu veřejném, v zájmu společnosti (tedy nikoli výlučně v zájmu vlastníka), je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. společností (prostřednictvím státu). Nelze spravedlivě požadovat, aby ”náklady” společnosti nesl jen vlastník, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. ”
Ústavní soud konstatoval, že korektiv dobrých mravů lze použít jen v mimořádných situacích za účelem nalezení spravedlnosti, nikoliv k narušení ochrany subjektivních práv a právní jistoty, přičemž nabytí pozemků právní předchůdkyní stěžovatelky v transparentní veřejné dražbě nelze za takovou mimořádnou situaci považovat.
Ústavní soud nezpochybnil předešlá rozhodnutí soudů ve vztahu k otázce zásahu do vlastnického práva stěžovatelky a jejího nároku na vydání bezdůvodné obohacení. Soudy ovšem nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu při hodnocení námitky rozporu s dobrými mravy učiněné obcí. Ač obec označila jednání stěžovatelky jako rozporné s dobrými mravy, spíše ona sama fakticky těžila z protiprávního stavu, který byl způsoben tím, že za užívání pozemků od jejich nabytí do vlastnictví právní předchůdkyní stěžovatelky (a ani před tím) nic neplatila.
Ústavní soud také zpochybnil některá skutková zjištění, která vzaly soudy za prokázané, i když nebyla správně zjištěna. Soudy se při svém rozhodování zaměřily na jednání stěžovatelky, ovšem opominuly zhodnotit jednání obce. Ústavní soud zpochybnil, zda obec postupovala s péčí řádného hospodáře, když si měla být vědoma toho, že pokud se o pozemky ve veřejné dražbě nebude sama ucházet, nabyde je jiný subjekt. Kdyby měla obec o pozemky skutečný zájem, mohla zhodnotit nákladnost koupě pozemků a nákladnost budoucí náhrady za jejich užívání (pokud je do vlastnictví nabyde někdo jiný) a mohla tomuto schválenou limitní cenu za m2 přizpůsobit. Ústavní soud zhodnotil, že obec nejednala s dostatečným zájmem a opatrností.
Ústavní soud neshledal námitku porušení dobrých mravů jako důvodnou.
Smyslem investování do nemovitostí je ekonomický prospěch a pokud by tento prospěch neměl vzniknout, nedávala by taková investice smysl. Výhodné nabytí nemovitosti předchůdkyní stěžovatelky ve veřejné dražbě tedy nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Podle Ústavního soudu, jestliže by soudy považovaly částku požadovanou stěžovatelkou jako náhradu za užívání za nadsazenou, mohly ji korigovat, ovšem nebylo možné říci, že stěžovatelce nenáleží náhrada žádná. Soudy svými rozhodnutími fakticky připustily, že snaha o podnikatelskou aktivitu (dosahování zisku) je v rozporu s dobrými mravy (což jistě bez dalšího nemůže být považováno za rozporné s dobrými mravy). Závěry soudů v předešlých řízeních by ve svém důsledku z pozemků majících povahu veřejného prostranství (veřejného statku) učinily pozemky bezcenné a neprodejné. Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. O žalobě stěžovatelky bude znovu rozhodovat okresní soud, který je vázán právním názorem Ústavního soudu.