Ústavní soud České republiky ("Ústavní soud") v rámci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/22 ze dne 4. dubna 2023 vyhověl v souladu s právním názorem Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") stěžovatelům a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil z důvodu porušení práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatku protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a práva na přiměřenou náhradu za nucené odnětí vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
V roce 2000 zahájilo Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace Ministerstva dopravy, ("ŘSD") se stěžovateli jednání o použití části jejich majetku za účelem stavby rychlostní komunikace. Kupní cena byla stanovena jako "úřední cena" s odkazem a příslušný cenový předpis. S nabízenou cenou stěžovatelé nesouhlasili, kdy podle stěžovatelů cena srovnatelných pozemků v daném místě a čase se pohybovala okolo dvojnásobku nabízené ceny. Následně na návrh ŘSD došlo k vyvlastnění pozemků stěžovatelů za náhradu ve výši odpovídající původně nabízené "úřední ceně", tj. stěžovatelům byla zaplacena náhrada v souladu s kritérii stanovenými v zákoně podle tehdy platné právní úpravy (tj. do 30. června 2006), která byla vázána na výpočet náhrady ve výši ceny obvyklé podle příslušného cenového předpisu, v důsledku čehož nebyl ponechán správním orgánům prostor pro uvážení ve vztahu k určení výše náhrady.
Odvolání stěžovatelů bylo zamítnuto s odůvodněním, že výstavba rychlostní komunikace je ve veřejném zájmu a podmínky vyvlastnění byly splněny. Následovala soudní řízení zejména ohledně námitky stěžovatelů, že jednání o převodu vlastnického práva pozemků stěžovatelů nebyla v souladu se zákonnou úpravou a náhrada za vyvlastnění byla určena nesprávně (byla pro stěžovatele nepřijatelná).
Stěžovatelé po vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany podali stížnost k ESLP, v rámci které namítali porušení jejich práva na pokojné užívání majetku, neboť vyplacená náhrada za vyvlastněné pozemky byla stanovena rigidním postupem odpovídající pouze zlomku tržní ceny daných pozemků.
Podle ESLP musí jakékoli zbavení majetku respektovat zásadu zákonnosti, být ve veřejném zájmu a sledovat legitimní cíl, přičemž musí být respektována rovnováha mezi požadavky na veřejný zájem a požadavky vyplývajících ze základních práv jednotlivce. Došlo-li k vyvlastnění fyzické osoby, měl by existovat postup zajišťující celkové posouzení důsledků a náhrada by měla být přiznána tak, aby byl zachován přiměřený poměr mezi náhradou a hodnotou vyvlastňovaného majetku.
ESLP uvedl, že pokud byla v době rozhodování věci stěžovatelů vnitrostátní právní úprava založena na rigidním způsobu stanovení náhrady, který nezohledňuje jiné než úředně stanovené faktory určení ceny, hrozí narušení spravedlivé rovnováhy, přičemž vnitrostátní soudy v době rozhodovaní věci stěžovatelů nevycházely z příslušné judikatury ESLP a neposuzovaly otázku přiměřenosti a spravedlivosti náhrady. Vnitrostátní řízení bylo vedeno vadně, neboť nebylo zaručeno komplexní posouzení důsledků vyvlastnění (základním problémem není částka stanovená jako výše náhrady, ale použitá právní úprava a její výklad ze strany vnitrostátních soudů).
Podle ESLP byla v důsledku výše uvedeného ve věci stěžovatelů spravedlivá rovnováha podle čl. 1 Dodatku protokolu k Úmluvě narušena. ESLP dospěl k závěru, že došlo k porušení práva stěžovatelů na pokojné užívání jejich majetku.
S ohledem na posouzení dané věci ESLP i vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu po projednání a rozhodnutí věci stěžovatelů je podle Ústavního soudu nevyhnutelným výsledkem znovuotevření předmětného řízení před obecnými soudy. Z posouzení ESLP i judikatury Ústavního soudu plyne, že není v souladu s aplikací tehdy platných předpisů rigidní postup bez zohlednění, zda stanovená úřední cena je v rozumném poměru k ekonomické realitě v rozhodném okamžiku (ve smyslu rozhodovací praxe ESLP je tento "rozhodný okamžik" třeba vnímat jako nepřetržitou dobu až do reálného poskytnutí spravedlivé náhrady).
Ústavní soud uzavřel, že bude obtížným úkolem pro obecné soudy nelézt v souladu s nálezem Ústavního soudu a rozsudkem ESLP spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem a ochranou práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku a hledat přiměřenou náhradu v kontextu doby, v níž budou rozhodovat (tj. obecné soudy musí zvážit, k jakému okamžiku budou náhradu vztahovat a jakou povahu budou mít pozemky pro účely náhrady, zdali původní zemědělskou či dnešní zastavěnou).